Za povolení studny 10 tisíc a letiště bez brigádníků. Vláda dělá chybičky
Ivan Bartoš, ministr pro místní rozvoj za piráty, je zděšen. Za povolení ke stavbě studny je stavitel povinen zaplatit správní poplatek deset tisíc korun, zatímco dřív platil tři stovky. Brzy prý tento nenormální stav, vzniklý za jeho předchůdkyně Kláry Dostálové, napraví. Snad to stihne do konce roku. Tohle upřímné zděšení má jednu podstatnou chybičku.
Stavební zákon, v němž se tyto poplatky objevují, sice připravila současná europoslankyně za ANO Klára Dostálová, nicméně nová vláda její zákon shodila ze stolu a úplně ho překopala, včetně tendru na digitální systém stavebního řízení, kde se Bartoš chlubí, že ušetřil miliardu. My si ušetříme uštěpačné poznámky, že jeho tendr byl opakovaně zrušen, i ty, zda a nakolik nový systém funguje.
Podstatné je, že „studniční“ chybička, která se tam vloudila, je známa tak dva a půl roku a zhruba půl roku se různě v médiích objevují tabulky s novými poplatky, aniž by to na ministerstvu pro místní rozvoj vyvolalo jakékoli pozdvižení. Holt chybička se vloudí, a když se vloudí, tak se prostě napraví. Jen zbavovat se odpovědnosti po dvou a půl roce řízení úřadu nevypadá zrovna dvakrát důvěryhodně.
Jurečka a důchody
To takový ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka je jiný machr. Teď ho třeba napadlo povolit soukromým zařízením sociální péče, aby svým klientům sebrala na úhradu nákladů celou penzi, zatímco dosud musela nechávat kapesné, stejně jako ústavy státní. Když to vyvolalo poprask, návrh bleskem stáhl. Ono je vážně trochu nedůstojné sebrat stařečkům celý důchod a nechat je odkázané na milosrdenství příbuzných, aby si mohli koupit kafe nebo cigárka.
Po pravdě řečeno: Měl se na čem učit. To, co aktuálně předvádí s případnými změnami v prodlužování věku odchodu do penze, o čemž se tu vedly brutální politické války, je skutečně poněkud nepochopitelné. Na jedné straně je zde schválený systém připravený na odborné úrovni s ekonomy, sociálními experty i demografy, aby přinesl nějaké konkrétní úspory, které udrží důchodový systém ve finanční rovnováze. Vyšlo z něj, že je třeba dál zvyšovat penzijní věk zhruba o dva měsíce pro každý ročník. Následně byl návrh velmi zevrubně prodiskutovaný vládní koalicí, protože jde opravdu o zásadní a politicky citlivou záležitost. I proto, že opozice už teď hlásí, že z penzijních změn udělá volební téma a následně vše zruší.
Po celé anabázi tento klíčový parametr reformy náhle rozkývá námitka jiné skupiny demografů, která u tvorby penzijní reformy zřejmě dostatečně nebyla a má pocit, že by to mohlo být jinak – například že stačí prodlužovat penzijní věk každý rok o pouhý měsíc. A Jurečka se po roce tvrdého vyjednávání a utraceného politického kapitálu tváří jak utržené sluchátko Macha a Šebestové a říká: „Ale prosím, beze všeho,“ a shazuje tak hodnotu své vlastní práce.
Zpátečka u dohodářů
Je fakt, že ono ne vždy je co shazovat. Jako třeba u stejného ministra s opravou úpravy práce na dohodu, kdy ministerstvo zbytečně zkomplikovalo život podnikatelům, kteří potřebují pružnější pracovní sílu, než jim může fungovat v zaměstnaneckém poměru. Jednoduše proto, že mají sezónní charakter podnikání nebo nepravidelné zakázky.
Nepomohla ani brigádníkům, jimž vzala pracovní příležitosti. Úřad má přehled o pracovních dohodách a pracovník nárok na dovolenou a na práci naplánovanou tři dny dopředu. A erár má pocit, že vybere víc na zdravotním a sociálním. Omyl. Tam, kde tyto pracovníky potřebují, přešli na čistý švarcsystém s živnostenskými listy a jinde si poradili jinak, třeba prací načerno. Ale nevadí. Vláda zákon upravila a nejhorší byrokracii odstranila. Jenže s křížkem po funuse, všude už se zařídili. A někde, třeba na letišti, ti brigádníci prostě chybějí.
Válek a lékaři
Na začátku tohoto neblahého odvolávání, co jsem odvolal, a slibování toho, co jsem slíbil, byl také Jurečka, což nepřekvapuje, protože té legislativy jeho úřad tvoří opravdu hodně. Ruku v ruce s ministrem zdravotnictví Vlastimilem Válkem úplně zbytečně v novele zákoníku práce zdvojnásobili počet přesčasových hodin, které mohou sloužit lékaři. Oni je sloužili tak jako tak, ale prostřednictvím kreativních smluv.
Tehdy se mladí lékaři celkem právem naštvali a vyvolali vzpouru. Hrozbou odmítání služeb vypumpovali ze zdravotnictví další peníze. Nikoli překvapivě si tvrdě vyjednanou dohodou nakonec pomohli hlavně starší lékaři, kteří až tak moc hodin neslouží, a mladí buřiči dost ostrouhali. Zákoník práce se vrátil do původní podoby, praxe většinou také. Čeká se však, co zase bude, a nad zdravotnictvím visí permanentní hrozba stávky nebo protestu.
Ve výčtu různých vlouděných chybiček by se dalo pokračovat. Nakonec, kdo nic nedělá, nic nezkazí. A tato vláda přece jen nějakou pozitivní práci odvádí. Ale takový Bartošův šlendrián se studnami a Jurečkova vypočítavost, zda by přece jen to pomalejší zvyšování penzijního věku nepomohlo ke zvýšení preferencí z těch prokletých dvou procent, fakt nejsou nic, čím se lze před volbami chlubit.
Autor je komentátor Reflexu
