Woody Allen: Nejslavnější neurotik z New Yorku

Život je plný samoty, utrpení, žalu a tragédií… a navíc končí strašně rychle. To říká židovský komik Alvy Singer, hlavní postava proslulé komedie Woodyho Allena Annie Hallová. Singera si přirozeně zahrál samotný scenárista a režisér více než padesáti snímků, který v úterý 1. prosince slaví 80. narozeniny. Alvy Singer a jeho úděl pak do velké míry odpovídá osudům samotného Allena, jenž patří k největším filmařům, kteří se kdy pokusili své pocity a myšlenky zachytit na filmovou surovinu.

Televizní komik

Podobně jako Alvy Singer začal Woody Allen (původním jménem Allan Stewart Konigsberg) psaním vtipů. Humorem se pokoušel živit od patnácti, postupně si vybudoval tradiční kariéru. Začal jako anonymní autor gagů a vtipů pro slavnější komiky vystupující v úspěšných televizních pořadech (The Ed Sullivan Show, The Tonight Show). Postupně rozšiřoval teritorium, začal psát pro významná periodika (The New Yorker) a od roku 1960 do roku 1969 se úspěšně živil jako stand-up komik.

Od roku 1965 pak vystupoval ve vlastním televizním pořadu The Woody Allen Show, v němž svým stylem zpovídal slavné osobnosti. Tím zdánlivě jeho kariéra dosáhla přirozeného vrcholu, nicméně Allenovy ambice byly podstatně větší.

Nejprve se zdálo, že Allen bude využívat především svůj fabulační talent. Již v roce 1965 se stal scenáristou snímku Co je nového, kočičko? Allen však nebyl s výsledkem spokojený a právě to jej v budoucnu přimělo většinu svých scénářů i zrežírovat. Prvním pokusem pracovat s filmem se stal snímek What’s Up, Tiger Lily? z roku 1966, což je ale jen nová verze původně japonského filmu. Allen a jeho tým však snímek předaboval natolik nově a chytře, že výsledek je zcela jiný.

Ve stejném roce Allen projevuje další výrazný talent, když se narodila jeho první divadelní hra. Z tohoto raného období je nejdůležitější jeho hra Zahraj to znovu, Same! z roku 1969, která se okamžitě stala hitem a dodnes se hraje po celém světě včetně Česka. V původním nastudování se objevila také Diane Keatonová, která se stala Allenovou partnerkou a hrála pak i v jeho mnoha filmech.

Svět je absurdní místo

Rok 1969 byl pro Allena zlomový. Přestal pracovat v televizi, uspěla jeho divadelní hra, setkal se s Diane Keatonovou. A také se do kin dostal jeho první skutečně samostatný režijní počin – Seber prachy a zmiz. Vynikající komedie o jednom nešťastném zloději naznačila směr, kterým se Allen jako tvůrce bude dlouho ubírat.

Využíval známé žánry, žánrová klišé i konkrétní motivy a zcela je stavěl na hlavu. Výsledkem byla sice parodie, ale nikoli parodie konkrétních filmů či textů, jak činil Allenův souputník Mel Brooks. Snímek se dočkal pozitivních recenzí a Allen podepsal smlouvu s tehdy silným studiem United Artists. Zrodila se jedna hvězdná kariéra.

Woody Allen | Zdroj: Bretislav Kovarik

Pro United Artist Allen ve svém raném období natočil již několik ze svých klíčových děl jako Banáni, Všechno, co jste chtěli vědět o sexu (ale báli jste se zeptat) nebo Láska a smrt. Proslulí filmoví historikové Kristin Thompsonová a David Bordwell ve svých Dějinách filmu Allenovu tvorbu mistrně charakterizují jako „mix komiky Boba Hopea s absurditou bratří Marxů“. Zároveň z jeho raných filmů výrazněji než z těch pozdějších čiší sklon k zaujetí termínem intelektuál a jeho obsahem. „Víte, jedna věc je na intelektuálech fascinující; dokazují, že můžete být naprosto brilantní, a přesto vůbec netušit, která bije,“ prohlásí v jednu chvíli Alvy Singer.

Podobně jako ve stejné době působící britská skupina Monty Python také Allen diváka často zahlcuje odkazy na filozofy či historické postavy. Zdánlivě řeší velké historické a sociální problémy, přesto vždy na první místo řadí humor, parodii i sebeironii.

Nejhumornější filmy

Vrcholem této Allenovy tvorby jsou snímky Annie Hallová a Manhattan, za něž filmař sklidil řadu ocenění včetně dvou Oscarů pro nejlepší režii a scénář za Annie Hallovou (snímek pak získal celkem čtyři ceny americké filmové akademie). Allen v obou snímcích dospívá, přestává být jen parodický a začíná své myšlenky prohlubovat a komplikovat, aniž by snímky ztratily humor a krásu (Annie Hallová byla před několika týdny označena americkými scenáristy za film s nejzábavnějším scénářem všech dob).

Oba snímky se věnují opravdovosti partnerských vztahů v moderním velkoměstě. Allen bez obalu představuje charaktery, které v sobě nemají zakódovánu maloměstskou morálku a jejichž představy vztahů jsou blíže v té době už mrtvému hnutí hippies. Právě zde zazněla slavná věta o strašném životě, který je navíc hrozně krátký. Přesto právě v Annie Hallové dokázal zachytit i ty nejlepší momenty filmového (ne)života. Alvy Singer stojí ve frontě do kina a před ním stojí muž hlasitě hovořící o myšlenkách Marshalla McLuhana. Singer se naštve, odkudsi mimo obraz přivleče nebohého filozofa médií a ten musí muži ve frontě vysvětlit, jak moc se mýlí. „Takhle by měl fungovat život,“ prohlásí do kamery Alvy.

Fanda velkých Evropanů

Podobných zcizujících prvků začal Allen používat stále častěji po vzoru svých milovaných evropských tvůrců Federica Felliniho či Ingmara Bergmana, jejichž filmy často přepisoval do své vlastní podoby (například Celebrity jsou zjevně inspirovány Sladkým životem).

Právě s těmito velkými tvůrci pak Allena spojuje největší úspěch jeho filmařského života. „Nikdo v americkém filmu nebyl úspěšnější v kontrole formy i obsahu svých filmů než Woody Allen,“ napsal ve své důležité práci Jak číst film James Monaco a shodují se na tom všichni, kdo o Allenovi psali. Woody Allen měl filmařskou svobodu, již v americkém studiovém systému téměř nikdo neměl. Výhodou byla jeho averze ke Kalifornii a neměnné usazení v New Yorku. Allen tak do velké míry předznamenal vlnu nezávislého filmu.

Na rozdíl od Jima Jarmusche a jeho souputníků však Allenovy filmy zůstávaly přes veškerou invenčnost a netradičnost do velké míry hollywoodsky konvenční – především respektováním žánrů a využíváním hvězd. To se projevuje v Allenově tvorbě od počátku osmdesátých let dodnes. Každoročně natočí jeden film, pokaždé je kulturní událostí (na nového Allena se zkrátka stále chodí), pokaždé se dostane do výčtů nejlepších filmů roku a bojuje o Oscary. Zároveň Allen neustále překvapuje, že i v posledních letech umí natočit důležitý film (Match Point – Hra osudu, Jasmíniny slzy). Momentálně slavný filmař pracuje na seriálu pro streamovací službu Amazon Prime a také je jisté, že příští rok uvede další film, ačkoli prozatím nemá žádné jméno.

Film jako život a vice versa

„Allen mnoho svých filmů vybudoval kolem svých vlastních problémů a beze studu zaznamenal své lásky (jazz, Manhattan), nenávisti (rock, drogy, Kalifornie) i hodnoty (láska, přátelství, důvěra),“ napsali Thompsonová a Bordwell. V posledních letech také Allen zjevně bez zábran filmově cestuje a točí v Američany oblíbených dovolenkových destinacích (Paříž, Itálie, Španělsko).

Přesto Allenův život není jen sluníčko a estetický černobílý Manhattan. Přece jen je celosvětově nejslavnějším neurotikem, který umí být jemně řečeno komplikovaný. Slavný filmař údajně chodil k psychoanalytikovi více než 37 let (motiv psychoterapeuta patří k Allenovým nejčastějším), měl celkem tři ženy a mnohaleté milenky mezi slavnými kolegyněmi (Diane Keatonová, Mia Farrowová). Od dramatického rozchodu s Miou Farrowovou, s níž adoptoval dvě děti, navíc trvá podezření, že Allen zneužil svou adoptivní dceru Dylan, když jí bylo sedm let. Případ se znovu otevřel loni, ale nijak nepokračuje, protože žalovaná strana tvrdí, že Dylan byla na Allena poštvána svou matkou, aby se mu pomstila.